Kapitola 8. KŘESŤANSTVÍ - NÁBOŽENSTVÍ NEBO MOC - 2.část

SVÍCNY
Potvrďme ještě tento popisovaný stav vývoje raných církví jejich tehdy aktuálním popisem v knize Zjevení, kde pisatel viděl postavu obklopenou sedmi svícny:
„Pokud jde o posvátné tajemství sedmi hvězd, které jsi viděl na mé pravici, a sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd znamená anděly sedmi sborů a sedm svícnů znamená sedm sborů (církví).“ (Zj 1:20)
 
 
Struktura Božího lidu je v Písmu znázorňována svícny. V Izraeli to byl jeden sedmiramenný svícen symbolizující národní celistvost a jednotu Zákona a uctívání.
Tento sedmiramenný svícen se dochoval do dnešní doby jako jeden ze symbolů judaismu.
Starozákonní instrukce k jeho výrobě zněly takto:
„A uděláš svícen z ryzího zlata … A z jeho stran vybíhá šest ramen, tři ramena svícnu z jeho jedné strany a tři ramena z jeho druhé strany. … A uděláš pro něj sedm lamp …“ (2M 25:31-37)
Židovští zajatci nesoucí svícen, Titův oblouk
V křesťanství je tomu již jinak. Ve Zjevení Jana se objevuje sedm samostatných svícnů. To má svůj význam. Je zde doslova řečeno, že to znamená sedm církví - každá je oslovena zvlášť a každá je zvlášť posuzována. Tento výjev popisuje aktuální pluralitní stav křesťanstva a oslovuje v obecném smyslu všechny křesťanské církve jak v tehdejší aktuální, tak i následující době.
VYVRCHOLENÍ VÝVOJE - SELHÁNÍ KŘESŤANSKÉ TEOLOGIE
Toto období nejednoty ovšem mělo být přechodné. Jak bylo v minulé kapitole naznačeno, před křesťany stály velice náročné úkoly. Jednota každého společenství je ryze praktická věc a pro křesťany to platilo dvojnásob.   
Ukázalo se, že vytvoření jednotné, smysluplné a tedy racionální teologie, čili výkladu dějinného smyslu a vnitřního obsahu Písma, bylo nad síly raných křesťanů.
Obsah racionálně zaměřených teologií se sice dochoval jen útržkovitě, ale z historických zpráv vyplývá, že většinou nebyly dostatečně fundované, teologové vedli stálé spory a nebyly s to se dohodnout. To zapříčinilo zákonitý vzestup mystických teologických škol, které vytvořily lepší zázemí pro pěstování víry a praktického křesťanství.
Křesťanství se dostalo do vážné krize. Úspěšný výklad Písma a odhalování jeho vnitřního obsahu (tzv. pravdy) bylo totiž jedním z jeho historických poslání:
„Přichází však hodina, a je [již] nyní, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a  pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové [lidi], aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kteří ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou." (Jan 4:23,24)
„Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17)
„A posvěcuji se v jejich prospěch, aby také oni byli posvěceni pravdou.“ (Jan 17:19)
„… a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32)
Zde se ovšem opět dostává idea do rozporu s realitou. Neschopnost dostát tomuto poslání a nyní již bezvýchodná situace věroučného zmatku byla vážným dílčím selháním křesťanství.
Opakoval se prakticky precedent první smlouvy. Tehdy rovněž na konci zkušebního období, těsně před uvedením do moci, tento národ opakovaně selhává a není schopen se ujmout svých odpovědností. Situace se vyhrotila téměř vyhlazením Izraele:
„A JHWH dále říkal Mojžíšovi: Pohlédl jsem na tento lid a hle, je to lid tvrdošíjný. Nech mě tedy  nyní, aby proti němu vzplanul můj hněv a abych ho zahubil, a z tebe ať udělám velký národ. A Mojžíš obměkčoval obličej JHWH svého Boha … ." (2M 32:10)
Nastupuje proto opět havarijní řešení této situace.
TEOLOGICKÁ KRIZE KŘESŤANSTVÍ - JEJÍ HAVARIJNÍ ŘEŠENÍ
Muselo nastoupit něco, co naplní alespoň zbývající, a v konečném důsledku vlastně důležitější, část křesťanského poslání - duchovní kultivace nové společnosti.
Mystické školy fungovaly efektivně a přinášely svým zastáncům mnohem více pokoje a duchovního naplnění. Problematická témata a sporné body se jednoduše vyřešily tak, že se zahalily do tajemného hávu a nahradily mystickými obrazy a symboly.
Pro inspiraci nebylo nutno chodit daleko - poskytla ji velmi početná a populární okolní antická mystéria. A tak „gordický uzel“ vnitřní biblické teologie zde nebyl rozmotán, ale rozetnut.
Poznámka: Jak si ukážeme v jedné pozdější kapitole, křesťanství muselo být vlastně už zahájeno jako synkreze (čili srůst) židovství s jistou antickou ideou, a to už za Ježíšova života. Bylo to z podobného důvodu - jako nouzové řešení situace po odmítnutí Krista Židy. Fenomén synkreze byl tedy posvěcen nebo dokonce zahájen nebesy (vysvětlíme později) a nelze jej proto chápat jako svévolný. Problém přijímání nových myšlenek provází lidstvo prakticky celou jeho historii.   
V době vyvrcholení této teologické krize bylo již křesťanství velmi rozšířené a populární. Bylo proto potřeba už jen postavit je na nějaký pevný základ. Šlo o to, aby se křesťanství stabilizovalo, křesťanská idea se sjednotila a začala plnit svoje historické poslání.
NICEJSKÝ KONCIL
V době, kdy už se jasně rýsovala progresivita křesťanského hnutí, byl svolán do Niceje koncil, aby rozhodl o pravosti křesťanského učení. Spor se vedl mezi protagonisty dvou hlavních směrů - racionalistického Aria a mystického Athanasia. Role rozhodčího ve sporu se neujal nikdo menší než sám římský císař Konstantin Veliký.
 
 
V té době ještě jako nepokřtěný pohan si císař nechal pozvat biskupy soupeřících církví, aby vyslechl jejich argumenty. Těžko dnes přesně říci, na základě jakých kritérií se císař Konstantin na koncilu v Niceji rozhodoval. Jisté je jen to, že jako vladař potřeboval ideologii, která podepře jeho mocenský aparát - dnešními slovy řečeno ideologii, která bude státotvorná, nebo-li která umožní správu věcí. Touto funkcí měla prokázat svoji praktickou životaschopnost. Křesťané již z principu své víry totiž pracovali ve prospěch fungující vlády. Pěstovali v lidech vlastnosti umožňující jejich správu - spravedlnostČeský termín spravedlnost, jak již sám jeho tvar napovídá, je archaickým tvarem s poněkud posunutým významem. Modernější tvar je snad spravedlivost, ale ještě přesněji jde o spravovatelnost - tedy o ochotu a schopnost člověka podrobit se společné správě věcí (docilita v pozitivním smyslu slova). K tomu patří i respektování práva, pod kterýmžto užším smyslem chápeme tento termín dnes. Správa musí být založena na právu, nemá-li být diktaturou. . Usilovali o Boží království, jak jim to přikázal Ježíš Kristus, ačkoliv většina nechápala hlubší pragmatické mechanismy tohoto počínání.
„Neustále tedy hledejte nejprve království a jeho spravedlnost, a to všechno [ostatní] vám bude přidáno.“
 (Mat 6:33)
Náboženství, které na základech Ježíšova učení vzniklo, není pochopitelně cílemZaměňování prostředků s cíly je v podstatě tím, co je postaru zváno modlářstvím - projevuje se vším jeho dogmatismem a duchovní křečovitostí. Pro uctívání prostředku se zapomíná na cíl. Všimněme si, že zde není ani pobídka k hledání pravdy, to tehdy ještě nebylo prioritou a posléze se to prokázalo nad síly křesťanů., ale pouze prostředkem k dosažení správy věcí, tj. dosažení Božího království.
Poznámka: Tomuto tématu bude dále věnována celá kapitola
Podle historických zpráv chápala nastolení Božího království většina křesťanů opět velmi utopicky. Nicméně Konstantin se přesto moudře rozhodl využít tohoto potenciálu ve prospěch své říše a budovat království s těmito principy v jejích hranicích.
Je nasnadě, které teologii dal přednost. Zcela v souladu s Ježíšovým -
„Vpravdě vám říkám: „Cokoli byste svázali na zemi, bude tím, co je svázáno v nebi, a cokoli  byste rozvázali na zemi, bude tím, co je rozvázáno v nebi.“ (Mat 18:18),
- padla volba na Athanasiánské vyznání víry. Vyznání víry, které hlásalo mysticky chápané dogma o soupodstatnost Boha Otce a Boha Syna. Logické ariánské vyznání, které chápalo naopak, že Ježíš byl Božím synem v tom smyslu, že byl Bohem stvořen, bylo koncilem formálně prohlášeno za mylné. Vznikla jednotná katolická (čili všeobecná) církev.
Poznámka: Sám Konstantin se ale nakonec na smrtelné posteli nechal pokřtít ariánským biskupem! Podobně i všeobecně přijímaný první církevní historik Eusebius Pamphili (účastník koncilu), se přikláněl k ariánské „herezi“.  
Zelenou tedy nakonec dostala nikoliv ta teologie, která byla úspěšnější v hledání racionálního řešení, ale ta, která budovala silnější víru a pevnější společenství. Prostě teologie, která dávala naději, že bude fungovat.
Tato strategie vtiskla podobu celé následující křesťanské éře. Kritické body a situace řešila teologie ryze v duchu tohoto vývoje - vznikala často další, velmi efektivní synkretická dogmata. Jejich základem byly zcela iracionální mystické představy vyhovující duševním a duchovním potřebám antického a později ještě i středověkého člověka. Křesťanství se stalo především náboženstvím víry a až teprve potom náboženstvím pravdy, jejímž hlasatelem byl Ježíš.
Tento stav pochopitelně pobuřoval některé inteligentní a upřímně smýšlející křesťany, z nichž se později rekrutovali kacíři. Byl to pro ně důkaz, že křesťanství bylo zneužito jako pouhý mocenský nástroj. To bylo ovšem tragické nedorozumění. Ačkoliv tento stav zdaleka nebyl optimální, nebyl nalezen lepší, podobně účinný.
Katolická teologie později po mnoho staletí velmi intenzivně hledala smysluplný výklad Písma. Za stavu chybně položených premis Premisa: předpoklad - základní, výchozí informace. posvěcených tradicí, jimiž nebylo možno hýbat, však uspokojivého výsledku už nemohlo být dosaženo.
Kapitáni raného křesťanství měli zase plné ruce práce s provozem a formováním prudce se rozvíjející církevní instituce a s potíráním pohanství. Hledání teologické pravdy v raných dobách takříkajíc nebylo na programu dne.
Ve stavu nedostatečných teologických základů, kdy většina dogmat stejně neměla skutečnu oporu v Písmech, se volila prostě jen schůdná cesta.
3.část