Kapitola 8. KŘESŤANSTVÍ - NÁBOŽENSTVÍ NEBO MOC - 3.část

KOŘENY TOHOTO STAVU
Ani tak mistrný učitel jako byl Ježíš Kristus nebyl schopen si poradit s „neoranou půdou“ myšlení prostých lidí v antickém starověku. Svá sdělení se snažil soustavně a velmi houževnatě předat především židovským učencům. Evangelia jsou plná jeho stálých rozprav a konfrontací s farizeji, saduceji a zákoníky. Je zaznamenán i jeho oběd u jednoho z farizejů a důvěrný rozhovor s Nikodémem, členem sanhedrinu, židovské velerady.
Ale nakonec jediní, kdo byli ochotni jej skutečně následovat, byli prostí rybáři, celník a další z řad nechudších. A zde je namístě zdůraznit, že to byl opět stav nouze Běh našeho světa je vlastně soustavný stav krize a jeho řešení. V tomto ohledu je Bible rovněž velmi realistická, jaký Ježíš vyjádřil v jednom ze svých podobenství:  
„Potom řekl svým otrokům: „Svatební hostina je sice přichystána, ale ti, kteří byli pozváni, [toho] nebyli hodni. Proto jděte na silnice vedoucí z města a pozvěte ke svatební hostině každého, koho najdete.“ Ti otroci tudíž vyšli na silnice a shromáždili všechny, které našli, ničemné i dobré (u Lukáše chudé, slepé a chromé); a místnost pro svatební obřady byla naplněna těmi, kteří spočinuli u stolu.“ (Mat 22:8-10)
Tito lidé ale byli schopni pochopit jen zlomek toho, co jim Ježíš potřeboval říci. Stále se hašteřili, soupeřili mezi sebou a přeli o zcela nicotné věci.
„Potom mezi sebou začali uvažovat, kdo by z nich byl největší.“ (Luk 9:46)
„Vyvstal však také mezi nimi prudký spor o tom, který z nich se zdá být největší.“ (Luk 22:24)
Ježíš tak neměl na čem budovat víru apoštolů a jejich chování a omezenost jej někdy přiváděly k zoufalství:.
„Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!" (Mat 17:17)
Ježíš tedy mnoho informací nebyl schopen předat a jejich sdělení odložil v naději, že snad později jeho učedníci pokročí ve své schopnosti přemýšlet.
„Mám vám ještě mnoho co říci, ale nyní nejste schopni to unést. Ale až přijde ten duch, uvede vás do celé pravdy, neboť nebude mluvit ze svého vlastního popudu, ale bude mluvit to, co slyší, a bude vám oznamovat to, co přichází.“ (Jan 16:13)
Tímto slíbeným duchem byl jako precedent později obrácený apoštol Pavel.
JEŽÍŠOVA ZNAMENÍ - OPĚT HAVARIJNÍ ŘEŠENÍ
Aby Ježíš své nevzdělané posluchače vůbec nějak zaujal a přesvědčil, musel jim předvádět věci, které dovedl díky svým mimořádným znalostem a zkušenostem a které oni považovali za zázraky Jak tyto schopnosti získal, si ukážeme hned v následující kapitole.
.
 
 
„Ježíš to vykonal v galilejské Kaně jako začátek svých znamení a učinil svou slávu zjevnou; a jeho učedníci v něj uvěřili.“(Jan 2:11)
„Ježíš mu však řekl: Pokud neuvidíte znamení a divy, rozhodně neuvěříte. (Jan 4:48)
"Stále ho však následoval velký zástup, protože viděli znamení, jež prováděl na těch, kteří byli nemocní.“ (Jan 6:2)
Někdy bývaly pohnutky k jeho následování dokonce ještě primitivnější:
„Ježíš jim odpověděl a řekl: „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Nehledáte mě proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli z chlebů a nasytili jste se.“ (Jan 6:26)
Na Ježíšova znamení spíše než na jeho argumentaci ale reagovali dokonce i tehdejší učenci - farizejové a Nikodém! (Jan 3:2, 9:16)
To byl ovšem opět zcela zoufalý stav neschopnosti nebo neochoty naslouchat a přemýšlet a Ježíš musel použít opět nouzového řešení. Zjevně totiž nepřišel se záměrem předvádět nějaké ohromující kousky a díky nim získávat vliv. Přišel s informacemi mimořádného významu a potřeboval je sdělit.
„A řekli jeden druhému: „Nehořelo snad naše srdce, když k nám po cestě mluvil, jak nám plně otevíral Písma?" (Luk 24:32)
„Zkoumáte Písma, protože si myslíte, že jejich prostřednictvím budete mít věčný život; a právě ta vydávají svědectví o mně.“ (Jan 5:39)
Jenže tyto informace nezapůsobily a Ježíš byl v podstatě nucen chovat se jako ostatní šarlatáni jeho doby a získávat tak pozornost. V zoufalství nad nemožností už cokoliv vysvětlit, pak říká Židům:
„Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci." (Jan 10:38; EP)
Jinými slovy nevěříte-li mým slovům (argumentaci), věřte aspoň mým skutkům („zázrakům“).
OBECNÝ STAV BIBLICKÉHO POROZUMĚNÍ
Jak se tedy snad podařilo vysvětlit, křesťanství trpí od samotného počátku velkým handicapem, co se týká porozumění Písma. Jeho ideje převzali a jeho věrouku začali rozvíjet lidé velmi prostí a svým intelektem pro tuto práci zcela nevhodní. Následný historický vývoj to jen potvrdil a jak je vidět, tyto již chronické problémy mají velice hluboké kořeny.
Ani Pavlova intervence tento stav nezvrátila, protože Pavel nemohl než pracovat s lidmi podobné úrovně s jakými pracoval Ježíš. Byl tehdy jediným (křesťanským) učencem mezi nevzdělanými. Pavlovi lidé v jeho době jen stěží rozuměli, podobně jako Ježíši. To se vědělo již v dobách nejstarší tradice:  
„Dále považujte trpělivost našeho Pána za záchranu, právě jak vám také psal náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, když o tom mluvil, jak to činí také ve všech dopisech. Jsou v nich však některé věci těžko srozumitelné, jež neučení a nestálí překrucují, jako také ostatní písma, ke svému vlastnímu zničení.“
 (2Pe 3:15,16)
Poznání nicméně nemůže přicházet jinak než postupně. Proto i Pavel hovořil o budoucím, dále zpřesněném poznání.
„Máme totiž částečné poznání a částečně prorokujeme, ale až přijde to, co je úplné, bude odstraněno to, co je částečné.(1Kor 13:9,10)
Ale ani helénští učenci, kteří začali do církve přicházet někdy od poloviny druhého století - tzv. církevní otcové - už nastoupenou cestu nezvrátili, ale naopak ji ještě utužili.   
Výzkum Písma totiž, jako kterýkoliv výzkum, má několik úrovní - základním výzkumem počínaje. Výzkum vyšší úrovně je přímo závislý na výsledcích úrovně nižší. A pokud je chyba ve výkladu základních pojmů a veličin - v premisách, nelze dojít ke správnému výsledku.
Pokud tedy raná teologie položila chybné premisy a později je potvrdila různými koncily a autoritami svých svatých, byla jejich tolik potřebná a kompletní revize i při nejlepší vůli nemožná.
Od dob apoštola Pavla křesťané neudělali v racionálním výkladu Písma téměř žádný významný pokrok. A tak jsme ve vleku těchto mystických a utopických představ o Bohu i my, na počátku jednadvacátého století.
Dnes žijeme v době přehodnocování všech věcí. Přehodnocuje se historická věda. Bylo by fatální chybou ustrnout v archaických představách a nepřehodnotit stejně komplexně i interní biblickou teologii. Vždyť sám Kristus byl svěžím příkladem a dává odvahu k tomuto kroku.
SLOVO ZÁVĚREM
Hledání legitimity (rádoby) navazováním na apoštolskou církev, pocit vlastní pravosti a vzájemné kaceřování je spíše projevem vnitřní nejistoty církví a projevem nevědomého hledání jistot. Křesťanské církve si nejsou jisté svým učením, a ani nemohou být.
Písmu žádná z nich dostatečně nerozumí a každá je vykládá více nebo méně tendenčně, pro obhajobu své vlastní legitimity. Je to stigma, které si všechny církve nesou od samého počátku křesťanství.