Kapitola 4. POČÁTEK PRVNÍHO VĚKU - 2.část

DVĚ POTOMSTVA
„A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. Ono ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1M 3:15)
Toto je výrok, který je zaznamenán jako závěrečné resumé po pojedení ovoce Stromu poznání dobrého a zlého. Jde o základní prognózu celé éry následné lidské historie až do dnešních dnů.
Co by to mohlo znamenat?
SEMENO ŽENY
Po vyhnání z Eden sleduje biblický text dvě rodové linie - Kainovců a Šetovců (jenž byl náhradou za Abela). Už na počátku se začali vzácně objevovat lidé, kteří přes změněné podmínky začali projevovat pozitivní duchovní vlastnosti ve shodě s původním projektem - světlem svítícím ve tmě. První náznak máme už u Abela:
„Avšak Abel, ten také přinesl něco z prvotin svého stáda, dokonce jeho tučné kusy. A zatímco JHWH příznivě hleděl na Abela a na jeho oběť …“ (1M 4:4)
Dále to byl již zmíněný Šet, za jehož života začalo být vzýváno jméno JHWH ale později především Henoch, který se stal nositelem genu vlastností, jenž začal rychleji a jednoznačně vyvíjet pozitivní duchovní vlastnosti - víru a tzv. spravedlnost O této postavě budeme hovořit ještě velmi podrobně. O pojmu „spravedlnosti“ co tato vlastnost skutečně znamená, bude pojednáno později.. Jako jediný ve své epoše získal Boží schválení. Podle pozdějších zpráv začal Henoch burcovat a kárat své vrstevníky.
„I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ (1M 5:24)
A konečně Noe, který celou starou epochu uzavírá. Vzhledem k tomu, že jsou sledovány právě dva rodokmeny, vypadá to, že by zde mohlo jít právě o prvopočátky oněch dvou nesmiřitelných „semen“. Kromě Henocha žádný z těchto lidí neprojevil dostatečný duchovní pokrok. Noe dostává od JHWH milost. Tato linie ovšem dávala naději na pozitivní vývoj a přivedení „semene ženy“ na zemi.
„Řekl (Hospodin): Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země … Ale Noe našel u Hospodina milost.“ (1M 6:9)
Noe byl Henochovým pravnukem. O jiných aktivitách této rodové linie však není žádná zmínka.
SEMENO HADA
V úvodu prvních pokynů bylo lidem především řečeno:
„A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším co se na zemi hýbe.“ (1M 1:28; EP)
Ke splnění úkolu podmanění planety bylo zapotřebí zvládnutí dvou základních věcí:
Poznámka: Už v historických dobách lidé moudře rozdělili správu svých věcí do dvou kategorií moci - výkonné a duchovní, neboli královské a kněžské. Výkonná moc se stará obecně o materiální záležitosti - výstavbu a její rozvoj. Duchovní pak o správu a její rozvoj. To přesně odpovídá výše zmíněným potřebám.
Toto členění lidských aktivit a jejich náročnost, kladlo velké nároky na iniciativu právě stvořené civilizace. Kainovi potomci jsou popsáni jako stavitelé měst, vynálezci kočovnictví, hudebníci, metalurgové a lidé obratně uplatňující moc, zde zatím ještě velmi neetickým způsobem. (1M 4:17-25)
Zatímco první části úkolu se začali lépe ujímat Šetovci, (zajímaly je více hodnoty duchovní, mravní), v druhé části (tvůrčí a mocenská funkce) byli mnohem iniciativnější Kainovci.
Ale právě zpoždění mravního vývoje přivedlo první svět k morálnímu zhroucení.  
„JHWH tedy viděl, že špatnost člověka na zemi je hojná a že každý sklon myšlenek jeho srdce je po celou dobu jenom špatný.“ (1M 6:5) Zde je vyjádřena trojnásobná negace!
Shrneme-li situaci, nastaly odklonem od původního projektu už zmiňované „standardní podmínky“. Na tyto podmínky však z důvodů konfliktu původního zadání s realitou reagovalo lidstvo zhoubným mravním vývojem a zhroucením. Nastal stav, který popisuje apoštol Pavel v listu Římanům, kde cituje ze starých textů:
„… právě jak je napsáno: „Není žádný spravedlivý (člověk), ani jediný; není žádný, kdo má pochopení, žádný, kdo hledá Boha. Všichni se odklonili, všichni společně se stali bezcennými; není žádný, kdo prokazuje laskavost, není ani jediný. Jejich hrdlo je otevřený hrob, svého jazyka užívají ke klamání. Zmijí jed je za jejich rty. Jejich ústa jsou plná proklínání a hořkého vyjadřování. Jejich nohy spěchají prolít krev. Zkáza a bída jsou na jejich cestách, a nepoznali cestu pokoje. Před jejich očima není bázeň před JHWH.“  (Řím 3:10-18)
START LIDSKÉ CIVILIZACE
Nyní se dostáváme k vyslovení velice závažného závěru. Podle Bible utrpěla lidská civilizace na počátku své existence velice vážné duchovní poškození, což zkomplikovalo celý její následující vývoj. Mnoho historických dat nasvědčuje tomu, že lidstvo směřovalo k moderním dějinám z velmi neblahého stavu, z jakéhosi temného mravního a duchovního marasmu. Pořádek v raných dobách se dařilo zavádět pouze velmi brutálním represivním systémem. S následky tohoto stavu se lidstvo potýká dodnes.
ZÁPAS VĚKŮ
Postupně, vlivem kultivačních programů (starověkých teokracií) a společenským vývojem, začalo v lidstvu narůstat procento (zjednodušeně řečeno) slušných lidí.
Navzdory všem bolestem a zmaru se konečně objevili i vynikající altruističtí a filantropičtí jedinci, potvrzující platnost ideje Logu, „světla svítícího ve tmě … “ - jenž se jednoznačně vyprofilovali jako „semeno ženy“ (1Tim 2:14, 15). Historie je zná jako duchovní vůdce, různé tzv. svaté, geniální státníky, osvícence, reformátory, objevitele atd.
I cesta poznáním „dobrého a zlého“ měla lidi dovést do dospělého stavu. Situace ale odpovídá prognóze a dvou semenech. Jako protipól zde zůstávají (snad jako nechtěný defekt) vrcholní představitelé „semene hada“. Podle moderních průzkumů je zde stále ještě 4% menšina populace, kterou psychologie označuje jako lidi s antisociální poruchou osobnosti.
Jde o lidi bezohledné a objektivně ničemné, jejichž životní filosofie je zcela lhostejná vůči obecnému prospěchu, považující spravedlnost za pouhou utopii. Pokud jde v tomto případě o lidi nadprůměrně inteligentní a dobře sociálně adaptované, stávají se hrozbou jak jednotlivcům, tak celé společnosti, na níž v konečném důsledku parazitují. Pro uhájení a rozvoj svých pozic se pak neštítí žádného zločinu - hrůzovládci, geniální zločinci, mnozí dobyvatelé a diktátoři.
Jak zkušenost ukazuje, mají lidé s hypertrofovaným sebevědomím a nízkou morálkou tendenci obsazovat klíčové a vůdčí pozice ve společnosti. Díky své bezohlednosti se jich také s úspěchem zmocňují. Kvůli jejich poměrně hojnému výskytu ve vůdčích pozicích, a to až v nejvyšších společenských vrstvách, se politika řídí machiavelistickými principy a jednotlivé státy se chovají jako biblické šelmy.
O těchto dvou skupinách lidí se vyjádřil Ježíš Kristus takto:
„Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.“ (Luk 16:8)
Zjevení předpovídá, že duchovní vývoj těchto „semen“ bude v dané popisované době dále gradovat:
„Kdo škodí, uškoď ještě; kdo jest poskvrněn, poskvrň se ještě, a kdo jest spravedlivý, ospravedlniž se ještě, kdo svatý, posvěť se ještě.“ (Zj 22:11,12; Sýkora)
Vývojová cesta semene hada měla bezesporu i své kladné stránky - její „děti“ jsou nebo byly v praktickém ohledu zdatnější. Drží více krok s realitou života na rozdíl od synů světla, kteří se v praktických dovednostech vyvíjeli znatelně pomaleji, ale mají větší úctu k morálním zásadám. Těmito vlastnostmi odpovídají původnímu zadání, které počítalo s mnohem delším nebo až časově neomezeným životem. Podvědomě jako by měli stále dost času; svým založením jsou idealisté.
APOKALYPSY
V souladu s nejstarším biblickým proroctvím jsou tyto dvě skupiny lidstva (dva geny, potomstva), vědomě či nevědomě, v neustálé konfrontaci.
Podle biblických prognóz má semeno ženy nakonec semeno hada v praktických schopnostech dohnat a díky své mravní převaze nad ním zvítězit. (1M 3:15)
Vývoj v těžkých podmínkách vnucených Odpůrcem způsobil upřednostnění praktických schopností Za typické produkty tohoto vývoje lze považovat mafie a konspirační „bratrstva“ s jejich velice efektivním, ale brutálním řízením a fungováním.  bez ohledu nebo přímo na úkor rozvoje duchovních vlastností, což má v konečném důsledku způsobit neřešitelné celosvětové problémy, hlubokou skepsi (opak víry) hadova semene a umožnit tak jeho porážku.
Tento předvídatelný vývoj umožňoval už hluboko ve starověku sestavení katastrofických tzv. apokalyptickýchAčkoliv slovo „apokalypsa“ znamená zjevení ve smyslu odhalení, obsahem těchto zjevení jsou katastrofické scénáře (válečné a dále i klimatické a další), a teprve po nich nastupuje období míru a prosperity. To odpovídá periodickým cyklům lidských dějin.  prognóz (proroctví) vývoje lidstva.
Nejen hebrejská písma (Starý zákon, dále též „SZ“), ale i řecká písma (Nový zákon, dále též „NZ“) vysvětlují, že Bůh přijímá odpovědnost za vznik a výchovu obou těchto skupin lidí. Jedná se prakticky o zákonité důsledky počátečního vývoje a naplňování prvního proroctví v Genesis 3:15.
„Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já, JHWH konám všechny tyto věci.“ (Iz 45:7)
Bůh jakožto tvůrce výchozích podmínek lidstva a dále všech přírodních a společenských zákonů, kterým je lidstvo podřízeno, přijímá ve vyšším smyslu jakoby zodpovědnost (garanci) nejen za dopady lidského vývoje (včetně negativních), ale v konečném důsledku také za nápravu těchto dopadů.  
 „… a budete syny Nejvyššího, protože je laskavý k nevděčným a ničemným.“ (Luk 6:35)
Podobně vysvětluje apoštol Pavel:
„Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto... „Snad mi řekneš, proč nás tedy Bůh ještě kárá?“ Může se někdo vzepřít jeho vůli? „Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: proč jsi mne tak udělal? Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu k vznešeným účelům a druhou ke všedním?“ (Řím 9:11,19,20; srov. Iz 45:7, 9,10)
Poznámka: Pavel se zde snaží, pochopitelně velmi opatrně, vysvětlit původ špatných vlastností člověka a přitom zachovat tehdy ještě nutnou, utopicky superlativní představu Boha. Nedostatečné pochopení těchto principů a fascinace utopickou představou Boží všemohoucnosti, dovedenou až k absurditě, vedlo některé protestantské myslitele k vytvoření nauky o predestinaci - o předurčení, osudu (prakticky záměrného) lidských jedinců i celých národů. Fatalismus je škodlivá idea komplikující pozitivní lidský vývoj a nápravu, činící z Boha (domyšleno do důsledku) sadistu nejtěžšího formátu.
To je také důvodem toho, proč se Bůh v novozákonní době začíná chovat až nepochopitelně milosrdně Toto závažné téma a hlubší důvod této změny chování bude rozvedeno později.. Bůh totiž ví nejlépe, v jakém stavu jsou lidé, jakou cestou se do něj dostali a jak těžké je za dané situace obstát:
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nezahynul, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16; EP)
„… abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích, protože působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže totiž milujete jen ty, kteří milují vás, jakou máte odměnu? … Budete tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. “ (Mat 5:45,46,48)