Badatelé Bible

Když došlo k naplnění dlouhodobých prognóz a zaslíbený potomek přináší očekávané duchovní ovoce, Bůh přivádí Krista opět na svět. Má prokázat něco, čím si získá velkou úctu andělů:

„Když však opět přivádí svého Prvorozeného na obydlenou zemi, říká: Ať mu vzdají poctu (doslova ať se mu pokloní) všichni Boží andělé.“ (Žid 1:6)

Poznámka: Neodpustíme si zde jednu veselou poznámku. Ačkoliv je Překlad Nového světa od společnosti Watchtower Society velmi zdařilým dílem a snaží se o přesný překlad, sem tam se rovněž opováží provést retuši. Nicméně „lež má krátké nohy a daleko neuteče“. Je až komické pozorovat, jak se různí překladatelé snaží svými překlady „ohřívat své vlastní polívčičky“. Svědkové Jehovovi jako jediní nevěří v božství Krista - andělé se mu tedy nemají co klanět Podle podání Koránu se měl satan poklonit už Adamovi, ale odmítl to.

„Zdá se mi totiž, že nás, apoštoly, Bůh naposledy vystavil jako lidi ustanovené k smrti, protože jsme se stali divadelní podívanou světu a andělům a lidem.“ (1Kor 4:9)

„Bylo jim zjeveno, že tím neslouží sami sobě, nýbrž vám; ti, kdo vám přinesli evangelium v moci Ducha svatého, seslaného z nebes, zvěstovali vám nyní toto spasení, které i andělé touží spatřit.“ (1Pe 1:12)

„Říkám, že pokud je dědic nemluvnětem, vůbec se neliší od otroka, ačkoli je pánem všeho, ale podléhá pověřencům a správcům až do dne, který jeho otec předem ustanovil.“ (Gal 4:1,2)

V historických dobách chápali lidé tvrdé sociální a hierarchické rozdělení společnosti jako věc spravedlivou, nutnou, Bohem danou. Lidé se prostě dělili na ty lepší a na ty horší. Podobně se pak promítalo toto chápání směrem nahoru. Čili andělé byli svatí vůči lidem a oni sami zase vzhlížejí vzhůru k Bohu a velebí jej za jeho slávu.

Dlouho panoval pocit, že Bůh ustanovil toto rozčlenění právě takto a že tento stav je nedotknutelný a neměnný. A tak křesťané vzhlíželi k Bohu a potažmo ke Kristu, ale možná i k andělům jako k transcendentním, nedosažitel- ným idolům svatosti a slávy.

Křesťané se dodnes obecně domnívají, že lidé budou navždy Bohu podřízeni a vždy na Bohu závislí. Jako by se lidé bez Boha - ve smyslu závislosti na něm - prostě nikdy neměli obejít.

Proto se křesťané povětšinou doslova utápí v citovém vztahu k Bohu, touží odejít do jeho blízkosti a tam navždy zůstat^{A vůbec přitom již dále neřeší, co tam budou celou věčnost dělat. Navíc takováto láska by potom připomínla tzv. „lásku opičí“.}. K tomuto pocitu jim pomáhá mnohdy velmi pesimistický až slabošský pohled na svět, který vnímají jako veskrze zkažený a odcizený Bohu - pohled posilovaný naprostou neznalostí hlubších historických souvislostí. Jsme však skutečně takto stvořeni?

Vzniká totiž otázka, proč by Bůh tvořil kohokoliv jako trvale podřadného a poníženého? Jaký by to mělo smysl? Jaký by to pak mělo dopad na jeho osobní rozvoj?

Už apoštol Pavel naznačuje ve výše zmíněném textu (Gal 4:1,2), že lidské postavení „otroka“ je vůči Bohu jen dočasné. Lidstvo prostě nemůže zůstat navždy nejen nemluvnětem, ale pochopitelně ani nedospělým.

Hovořili jsme již o Synech člověka a velkém úkolu a poslání, které to obnáší. To je ovšem jen jakýsi taktický cíl lidstva, mající nastartovat trvale udržitelný rozvoj, nápravu lidstva a ovládnutí planety. Cíl, který mu má umožnit dospět a rozvinout se.

Jaký by ale mohl být strategický cíl stvoření lidstva? Trasa původního projektu míří totiž mnohem, mnohem výše...

Syn - jak říká i Pavel - je v konečném důsledku dědic. Dědic, který v určitém čase přejímá práva a povinnosti - jednoduše autoritu - svého otce.

Hovoříme jistě o vzdálené budoucnosti. Ale není již načase pochopit žádoucí - Božím projektem predisponovaný směr další cesty? Pokud ano, mělo by lidstvo být schopno jej akceptovat. Je to úkol nabídnutý obojímu Božímu smluvnímu lidu - Židům a křesťanům. (Řím 11:7-30) Očekává se přijetí opět vyššího dílu odpovědnosti, než tomu bylo v této prakticky již minulé smluvní etapě^{Zde je míněna etapa druhé, čili křesťanské smlouvy.}.

Máme zde totiž fenomén Synovství nejen lidského, ale i Boží synovství, a to dokonce Synovství Nejvyššího. To opět nejsou žádné prázdné fráze, jak jsme na ně možná někdy zvyklí z mdlého lidského uvažování. Jsou to pojmy s velmi hlubokým a velmi dynamickým smyslem.

„... a pohleď počneš ve svém lůně a porodíš syna a máš mu dát jméno Ježíš. Ten bude velký a bude nazýván Syn Nejvyššího; a JHWH Bůh mu dá trůn jeho otce Davida,...“ (Luk 1:31)

„Naopak dále milujte své nepřátele a čiňte dobro a půjčujte [bez úroku] a nedoufejte, že něco [dostanete] zpět; a vaše odměna bude velká a budete syny Nejvyššího, protože je laskavý k nevděčným a ničemným.“ (Luk 6:35)

Člověk býval od věků v bližším kontaktu především s malachim a cherubim a především oni jsou tedy Bohem lidstva. Tato nebesa jsou nám také věkově a vývojově bližší. Proto vzniká otázka, co to znamená, že jsou lidé tak úzce spojováni nikoliv s nimi, ale až s Nejvyšším, jehož zařazujeme minimálně do třetích nebes. Proč jsou Ježíš a perspektivně i další lidé zváni Syny Nejvyššího?

Jestliže Nejvyšší nemůže (kvůli nesdělitelnosti) svůj úspěch vysvětlit těm už rozvinutým (starším) ale stagnujícím společenstvím, mohl by jej nějak pomoci dosáhnout společenství zcela novému? Cesta tohoto společenství a její naplnění by pak měla být těm rozvinutým, která ji budou sledovat, srozumitelnější.

Kapitola 12. NAPŘÍČ NEBESY - 2.část